Veronika, vy máte takové netradiční povolání. Možná je to mnou, ale nikdy jsem neslyšela nikoho, kdo by se chtěl zaměstnat vysloveně jako květinář a vy jste se k tomu dostali – a to i přesto, že jste studovali něco úplně jiného .. jak?
Souhlasím, není typické, ale čím dál tím častěji pozoruji, jak lidi v tomto oboru přibývá. Jsem květinová farmářka a dokud jsem se jí stala, stejně jako vy, jsem neznala nikoho, kdo by chtěl být, ani byl, květinář. Studovala jsem učitelství výtvarného umění, učila v základní umělecké škole, ale vnímala jsem potřebu trávit čas venku, v přírodě. Takže co mě dostalo na této práci? Byl to pracovní prostor neohraničený čtyřmi stěnami.
Pokud bychom to konkretizovaly – jak tedy vznikal ten prostor neohraničený čtyřmi stěnami, dnes už známý také jako Květ?
Květ vznikl přirozeně – jako projekt vedle klasického květinářství mé maminy. Ze zájmu o výše zmíněný venkovní prostor a pobyt v něm, ale i jako osobní postoj k přírodě, potřebě se o ni starat, ne jen si z ní brát. Celý projekt je provázán subjektivním viděním krásná, přes umělecký postoj k němu, ale jde rovněž i o podporu lokálního trhu a potřeby osvěty – vyprávění se na toto téma. Důležitou součástí Květu je i budování komunity.
Pojďme si však tento prostor pro čtenáře trochu víc definovat – pokud se nemýlím, květiny si už i pěstujete.
Ano, je to tak, rostliny, které používáme, si pěstujeme. Naše květinová farma je mladičká, o chvíli oslaví svůj první rok, co pro nás znamená neustálé doplňování, hledání vhodných rostlin na řez, nabírání zkušeností a vytváření si květinového „rozhledu“ i pozorování přírody. Tento rok jsme si brzy na jaře vyzkoušeli co způsobí vítr – a v létě jsme zas s respektem dívali na zaplavené květinové pole. Učíme se! Velká část naší zahrady byla letničkových, což tedy znamená v podzim / nebo na jaro / udělat výsadbu a v létě maximálně do prvních mrazů očekávat úrodu. Nyní se snažíme plánovat trvalkové záhony. Ty rostou pomaleji, ale jsou o něco méně náročné na péči. Ať už trvalky nebo letničky, vyžadují vláhu, slunce, teplo. každá v jiném poměru a také ochranu před škůdci. Někdy pouze rostou a naše zásahy jsou minimální.
Nejen v módě, ale také předpokládám, že i v takovém byznysu je třeba podporovat lokálních výrobců. Věděli byste nám vysvětlit jaký je rozdíl mezi lokálními a dováženými květinami?
Věděli jste, že kvůli krásné, dokonalé, červené růži na vašem jídelním stole s vysokou pravděpodobností někdo zemřel? Na otravu pesticidy, případně to možná byli „pouze“ špatné pracovní podmínky na květinových plantážích. Já jsem o tom netušila. A to jsem měla kolem sebe takové květiny téměř celý můj život. Nebo, jedním z důvodů, které ráda používám jako argument, je, že zatímco vznikne velká pestrobarevná kytice, květiny v ní procestují pravděpodobně více kilometrů než já (nebo vy) za celý svůj život. Není rozumné všech producentů odsoudit. Jsou farmy, které si na podmínkách pro zaměstnance dají záležet, fair trade – spravedlivý obchod funguje i zde, stejně jako to je v jiných odvětvích. Nehledě na to, jaké mají klasické květiny pozadí, podpora lokálního trhu je podporou regionu ale i mého souseda, známého, možná člověka, který do místa, kde jsem se rozhodl žít, přinese něco neočekávaného. Není to jen o samotném byznysu, ale o budování komunity, rozhovorech, možná o snech a vizích. O hledání, zda a jak je lze uskutečnit.
To jste velmi pěkně popsali. Všimla jsem si, že na podobné téma jste vytvořili i projekt Vezmi si mě. O čem konkrétně byl?
V projekteVezmi si mě jde o to dát květem druhou šanci. Častokrát se stane, že květem nastříháme více než spotřebujeme případně se nám vrátí z nějaké jednodenní akce / svatby. Tyto zbytkové květiny, které by jinak pravděpodobně putovaly do kompostu, svážeme do kytic a jsou volně dostupné, zdarma, od nás pro vás. Jediné, co je třeba udělat je kytičku si vyzvednout. Jsou uloženy při naší kamenné prodejně a o jejich existenci informujeme prostřednictvím sociální sítě.
